SMS soutěže o ceny
Egypt má vyvinutý energetický trh založený na uhlí, ropě, zemním plynu a vodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchodě Sinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se vyrábějí v pouštních oblastech na západě, Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m3, a vyváží jej také do mnoha zemí. V zemi je asi 10% míra nezaměstnanosti a 11% míra inflace. HDP na obyvatele zde dosahovalo v roce 1997 1080 USD. Měna je Egyptská libra (LE) = 100 piastrů (1 USD = 5,70 LE). Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším bodem, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. Na severu libyjské pouště se v západo-východním směru nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem −137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou pouští až k Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru, nejvyšší hora zde je Šajid. Charakteristické pro tuto oblast jsou suchá údolí, vádí, kterými protéká značné množství vody po občasných deštích. Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničený Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov již patří geograficky k Asii a leží zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína) vysoká 2642 metrů nad mořem. Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu.
Egypt je z turistického hlediska zemí nepřeberných možností. Písčité pláže, jež omývá Rudé a Středozemní moře, pyramidy, mumie, Sfinga, řeka Nil, Údolí králů, Káhira – to vše je Egypt. Stačí, když se rozhodnete, zda vás více láká kultura a poznání či relaxace u moře. Můžete samozřejmě také zvolit kombinaci obojího a poznat Egypt v celé jeho kráse. Návštěvy Egypta určitě nebudete litovat. Fyzicky tvoří Egypt východní část Sahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolím Nilu na západní část, tvořenou Libyjskou pouští a východní část, tvořenou Arabskou pouští. Podložím tabule je většinou rula a žula. Na jihu, na egyptsko-libyjských hranicích leží masív Džabal Abenat, s nejvyšším bodem, 1934 metrů. Libyjskou poušť tvoří většinou pískové duny, místy je kamenitá skalní poušť. Na severu libyjské pouště se v západo-východním směru nachází dlouhý úzký pruh proláklin, z nichž největší je Kattára (20 000 km²) s nejnižším bodem −137 metrů. Na pravé straně Nilu pokračuje Sahara Arabskou pouští až k Rudému moři, podél kterého vystupuje řetěz hor z žuly a porfyru, nejvyšší hora zde je Šajid. Charakteristické pro tuto oblast jsou suchá údolí, vádí, kterými protéká značné množství vody po občasných deštích. Na jihu přechází Arabská poušť v Nubijskou poušť. K Egyptu náleží též Sinajský poloostrov, ohraničený Suezským a Akabským zálivem. Sinajský poloostrov již patří geograficky k Asii a leží zde nejvyšší hora Egypta, Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína) vysoká 2642 metrů nad mořem. Egypt je arabská republika v severovýchodní Africe (malou částí též v Asii), ležící na Nilu. Na západě hraničí s Libyí, na jihu se Súdánem, na severovýchodě s Izraelem. Ze severu ho omývají vody Středozemního moře, z východu pak Rudé moře.
Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé.
Zemědělství je zdrojem obživy pro asi 20 % obyvatel. Pěstuje se pšenice, ječmen, olivy, rajčata, melouny, citrusy. Významný je rybolov a chov ovcí. Z nerostných surovin je nejvýznamnější těžba fosfátů, ropy, zemního plynu a soli. Mezi významná průmyslová odvětví patří potravinářství, petrochemie, průmysl chemický, textilní a hutnický.
Pro milovníky divoké a exotické přírody a dobrodruhy pak Tunisko představuje úplný ráj. Výlety na velbloudech do pouště, projížďky džípem, skalnaté masívy pohoří Atlas, horské oázy se zelení palmových listů, solná jezera, atd. Většina těchto zajímavých míst se ale nachází až více ve vnitrozemí. Bude proto potřeba se za nimi vydat. Rozlohou 163 610 km² je Tunisko přibližně dvakrát větší než Česká republika. Podnebí země je středomořské subtropické, což znamená horká léta a mírné zimy. Povrch je tvořen na severu pohořím Atlas, dále nížinami a slanými pánvemi - šotty. Na jihu je plošina Dahar a poušť Sahara. Severní částí Tuniska protéká řeka Medžerda (Medjerda). Nejvyšším bodem je hora Džabal Šambí (1544 m n. m.) Země leží ve směru poledníků. Znamená to, že počasí v Tunisku může být velice kolísavé s velkými výraznými rozdíly teplot mezi nocí a dnem. Na severu jsou změny v teplotách méně drastické než na jihu, kde se rozkládá Sahara. Tam se teploty přes den mohou vyšplhat až ke 40°C a noční se blížit k bodu mrazu nebo jej i překročit.
Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla porobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno.
Kromě 26 regionů a 100 departmentů se Francie skládá z dalších zahraničních teritorií, zemí, departementních kolektivit a zahraničních kolektivit. Zahraniční teritoria se neberou jako část Republiky Francie a nepočítají se rozlohou do teritoria republiky nebo EU. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro. Francie také kontroluje množství ostrovů v Indickém a Tichém oceánu, které nemají stále osídlení: Bassas da India, Clippertonův ostrov, Ostrov Europa, Glorieuses, ostrov Juan de Nova, ostrov Tromelin.
Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky CIA World Factbook, které pochází z neznámého zdroje, ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, Islám 5–10 %, Protestantství 2 %, Židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané. Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.
Francie byla dlouhou dobu považována jako centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přitaženou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců z hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop.
S téměř 60 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Hustota zalidnění je průměrná (190 obyv./km²). Přirozený přírůstek je v současnosti mírně stagnující. Střední délka života je u žen 80,5 a u mužů 74,1 let. Itálie má čtvrtou nejstarší populaci na světě. zemědělství se na celkovém hrubém národním produktu podílí jen asi 1%, ale je v něm zaměstnáno téměř 6% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6% území, lesy 22,4% a louky a pastviny asi 15%. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intezifikované, zatímco na jihu latifundie.
Itálie vznikla roku 1861 spojením států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benitem Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO. zemědělství se na celkovém hrubém národním produktu podílí jen asi 1%, ale je v něm zaměstnáno téměř 6% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Orná půda zabírá 41,6% území, lesy 22,4% a louky a pastviny asi 15%. Je rozdíl mezi zemědělstvím na severu a na jihu. Na severu se uplatňuje privátní intezifikované, zatímco na jihu latifundie.
V Anglii převažují nížiny, na severu je pak hornatější s řetězem nízkých hor, Pennines, rozdělující severní a střední Anglii na východní a západní část. Východně od těchto hor se rozkládá plochá, nížinatá bažinatá krajina, která byla z velké části vysušena pro zemědělské využití. Po roce 1945 vzniká ve Velké Británii jeden z prvních komplexních sociálních a zdravotních systémů světa, zároveň do země v souvislosti s obnovou ekonomiky přicházejí lidé z celého Commonwealthu. Ačkoliv se hranice britského poválečného politického vlivu ukázaly v průběhu Suezské krize v roce 1956, díky výrazně rostoucímu vlivu angličtiny dál ovlivňuje světovou literaturu a kulturu. Po období stagnace a po ekonomickém propadu sedmdesátých let nastoupila do premiérského křesla Margaret Thatcherová, jejíž reformy pro její příznivce znamenaly obnovu britské ekonomiky, pro její odpůrce významný sociální propad. Od poloviny devadesátých let v těchto změnách pokračoval Tony Blair a jeho nástupce Gordon Brown.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska (označované nepřesně Velká Británie, Británie nebo Anglie) je ostrovní stát přiléhající k severozápadu kontinentální Evropy. Zahrnuje ostrov Velkou Británii a severovýchodní část ostrova Irsko, kde hraničí s Irskou republikou. Velká Británie je kolébkou fotbalu, liga sa hraje od srpna do května. Nejslavnejšími kluby Chelsea, Manchester United, Liverpool, Arsenal, Glasgow Rangers, Celtic a národní mužstvo patří ke světové špičce. Druhým nejoblíbenějším sportem je ragby. Nejdůležitější zápasy ragbyové ligy se hrají na stadionech Twickenham v Londýně, Millennium v Cardiffu a Murrayfield v Edinburghu od března do října. Ze Skotska pochází golf, v r. 1650 se hrál už na 12 místech. Oficiální pravidla ustavil v r. 1897 Královský golfový klub sv. Andrewa a poté golf pronikl do celého světa. Ve Skotsku sa hraje Scottish Open Golf a po celé zemi mnoho větších i lokálních turnajů profesionálů i amatérů. Kriket hrají od konce 18. stol. všichni a všude, po víkendech před každým domem. Největší kriketovou arénou je Lord’s v Londýně.
Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná zde jako kastilština. K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (užívaná na východě Španělska), baskičtina, galicijština a aranéština. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.
Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
Chorvatsko se od roku 1992 dělí na 21 žup, ty se dále dělí na opčiny (v průměru kolem 10-20) které mají podobné postavení, jako české obce. Záhřebská župa, Krapinsko-zagorská župa, Sisacko-moslavinská župa, Karlovacká župa, Varaždinská župa, Koprivnicko-križevecká župa, Bjelovarsko-bilogorská župa, Přímořsko-gorskokotarská župa, Licko-senjská župa, Viroviticko-podrávská župa, Požežsko-slavonská župa, Brodsko-posávská župa, Zadarská župa, Osijecko-baranjská župa, Šibenicko-kninská župa, Vukovarsko-sremská župa, Splitsko-dalmatská župa, Istrijská župa, Dubrovnicko-neretvanská župa, Mezimuřská župa, Záhřeb.
Podle sčítání lidu z roku 2001 v Chorvatsku žije 4 437 460 obyvatel, z nichž je 2 301 560 žen a 2 135 900 mužů. Průměrný věk je 39,3 (muži 37,5, ženy 41,0). Průměrná délka života je 75 let, gramotných je 98.5% obyvatel. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva: 0,40 % v roce 1992 (z 0,82 % v r. 1948).
Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.
Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 4 miliony obyvatel). Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.
Řecko, oficiálně Helénská republika (řecky Ελλάδα nebo Ελλάς), je stát ležící v jihovýchodní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a rozkládající se na ostrovech v Egejském, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy jsou Albánie, bývalá jugoslávská republika Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Uředním jazykem je řečtina.
Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.